oficiální stránky obce
 prof. Stanislav Libenský

prof. Stanislav Libenský

Bezesporu nejslavnějším sezemickým rodákem je akademický malíř prof. Stanislav Libenský (1921—2002), syn místního kováře Emila Libenského a jeho ženy Hedviky. V Sezemicích absolvoval obecnou školu, měšťanskou pak v Mnichově Hradišti, poslední ročník ještě jednou opakoval v Osečné, kde konečně ředitel školy rozpoznal velký výtvarný talent. Otec dal proto nadaného syna zapsat na nejbližší uměleckou školu, Státní odbornou školu sklářskou v Boru u České Lípy. Po událostech z roku 1938 (německý zábor Sudet) přestoupil Stanislav Libenský na českou sklářskou školu v Železném Brodě a od roku 1939 pokračoval ve studiu v Praze na Uměleckoprůmyslové škole, v oboru malby a skla. Po válce začal vyučovat na sklářské škole v Novém Boru a v roce 1954 byl jmenován ředitelem sklářské školy v Železném Brodě, nadále se věnoval výuce, především malovaného skla. V Železném Brodě se seznámil s výtvarnicí Jaroslavou Brychtovou, s níž začal spolupracovat. Jejich uměleckou devízou se stala především technologie skla taveného v sádrové formě. Během druhé poloviny 20. století se jejich realizace staly součástí moderní, ale i historické architektury. Často také určily její základní výraz (Nová scéna Národního divadla v Praze). Během této doby se jejich díla stala celosvětově obdivovanými a vyhledávanými představiteli současného výtvarného umění. V letech 1963—1987 působil Stanislav Libenský jako vedoucí ateliéru skla na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Po ukončení své pedagogické činnosti založil společně s Jaroslavou Brychtovou vlastní studio v Železném Brodě, tak začalo nejvýraznější období jejich společného tvůrčího života. Z mnohých realizací z této doby jmenujme např. vitrážová okna svatováclavské kaple v Chrámu sv. Víta.

Jiří Prádler

Autoportrét Jiřího Prádlera vznikl u příležitosti umělcových šedesátých narozenin, (1989, bonz litý).

Dalším významným sezemickým rodákem je shodou okolností také výrazný představitel českého výtvarného umění druhé poloviny 20. století medailér Jiří Prádler (1929—1993). Také on absolvoval obecnou školu v Sezemicích a poté měšťanku v Mnichově Hradišti. Na doporučení ředitele školy, k němuž se přidala přímluva studenta pražské Uměleckoprůmyslové školy Stanislava Libenského, dali rodiče Jiřího Prádlera učit uměleckým rytcem kovů. Následovalo studium na Vyšší klenotnické škole v Turnově, po jejímž absolvování nastoupil na Akademii výtvarných umění v Praze, do tzv. „speciálky“ prof. Otakara Španiela, nejvýznamnějšího českého medailéra. Po smrti svého učitele dokončil řadu jeho děl a stal se jeho nástupcem na pomyslném trůnu československého medailérství, zasadil se o jeho zkvalitnění a propagaci. Nejvýrazněji se v jeho díle uplatňují portrétní medaile, v nichž dokázal mistrně několika liniemi vystihnout charakteristiku tváře portrétovaného. Je také autorem státních vyznamenání, vysokoškolských insignií, a dále několika velkých sochařských realizací jako je kamenná mříž ve stanici pražského metra Hradčanská. Významným Prádlerovým dílem je návrh posledního českého desetihaléře, který byl dán do oběhu v květnu roku 1993, několik týdnů před umělcovou smrtí.