Významné osobnosti Sezemic

Bezesporu nejslavnějším sezemickým rodákem je akademický malíř prof. Stanislav Libenský (1921—2002), syn místního kováře Emila Libenského a jeho ženy Hedviky. V Sezemicích absolvoval obecnou školu, měšťanskou pak v Mnichově Hradišti, poslední ročník ještě jednou opakoval v Osečné, kde konečně ředitel školy rozpoznal velký výtvarný talent. Otec dal proto nadaného syna zapsat na nejbližší uměleckou školu, Státní odbornou školu sklářskou v Boru u České Lípy. Po událostech z roku 1938 (německý zábor Sudet) přestoupil Stanislav Libenský na českou sklářskou školu v Železném Brodě a od roku 1939 pokračoval ve studiu v Praze na Uměleckoprůmyslové škole, v oboru malby a skla. Po válce začal vyučovat na sklářské škole v Novém Boru a v roce 1954 byl jmenován ředitelem sklářské školy v Železném Brodě, nadále se věnoval výuce, především malovaného skla. V Železném Brodě se seznámil s výtvarnicí Jaroslavou Brychtovou, s níž začal spolupracovat. Jejich uměleckou devízou se stala především technologie skla taveného v sádrové formě. Během druhé poloviny 20. století se jejich realizace staly součástí moderní, ale i historické architektury. Často také určily její základní výraz (Nová scéna Národního divadla v Praze). Během této doby se jejich díla stala celosvětově obdivovanými a vyhledávanými představiteli současného výtvarného umění. V letech 1963—1987 působil Stanislav Libenský jako vedoucí ateliéru skla na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Po ukončení své pedagogické činnosti založil společně s Jaroslavou Brychtovou vlastní studio v Železném Brodě, tak začalo nejvýraznější období jejich společného tvůrčího života. Z mnohých realizací z této doby jmenujme např. vitrážová okna svatováclavské kaple v Chrámu sv. Víta.

Dalším významným sezemickým rodákem je shodou okolností také výrazný představitel českého výtvarného umění druhé poloviny 20. století medailér Jiří Prádler (1929—1993). Také on absolvoval obecnou školu v Sezemicích a poté měšťanku v Mnichově Hradišti. Na doporučení ředitele školy, k němuž se přidala přímluva studenta pražské Uměleckoprůmyslové školy Stanislava Libenského, dali rodiče Jiřího Prádlera učit uměleckým rytcem kovů. Následovalo studium na Vyšší klenotnické škole v Turnově, po jejímž absolvování nastoupil na Akademii výtvarných umění v Praze, do tzv. „speciálky“ prof. Otakara Španiela, nejvýznamnějšího českého medailéra. Po smrti svého učitele dokončil řadu jeho děl a stal se jeho nástupcem na pomyslném trůnu československého medailérství, zasadil se o jeho zkvalitnění a propagaci. Nejvýrazněji se v jeho díle uplatňují portrétní medaile, v nichž dokázal mistrně několika liniemi vystihnout charakteristiku tváře portrétovaného. Je také autorem státních vyznamenání, vysokoškolských insignií, a dále několika velkých sochařských realizací jako je kamenná mříž ve stanici pražského metra Hradčanská. Významným Prádlerovým dílem je návrh posledního českého desetihaléře, který byl dán do oběhu v květnu roku 1993, několik týdnů před umělcovou smrtí.